Poměrně osobní zpověď advokátky a oslava plnoletosti

Právě dnes je to 18 let ode dne, kdy jsem byla zapsaná do seznamu advokátů České advokátní komory. Pod číslem 09482.

Ve stejnou dobu jsem s pomocí manžela zařizovala svoji první kancelář. V jediné místnosti v budově polikliniky, přímo naproti dveří ordinace dětské lékařky, ke které dodnes chodím se svými dětmi, takže mám své počátky stále na očích. Dokonce i s původním bezpečnostním zámkem, který jsme tam svépomocí tehdy instalovali. 🙂

Ve stejnou dobu jsem také nechala vyvěsit v inzertní vitríně na náměstí inzerát, že hledám asistentku do advokátní kanceláře. Podmínkou bylo psaní na pc všemi deseti a aspoň základní zkušenost s prací ve wordu. Chtěla jsem dát šanci i čerstvým absolventům, takže praxe podmínkou nebyla. Tehdy se ještě volná místa hlásila na úřadu práce, takže začalo asi měsíční období, kdy se doslova dveře netrhly. Ukázalo se, že splnit zadané podmínky není tak jednoduché. Sice mě ve dveřích všichni uchazeči (ano, chodili i muži) ujišťovali, že rychlé psaní na pc s lehkostí zvládají, ovšem poté, co jsem je požádala, aby si zasedli k pc, že jim nadiktuju pár vět, začaly hlášky typu: “No, já už jsem teď delší dobu nepsala, trochu jsem vyšla z cviku…” Výjimkou byli asi 3 uchazeči, kteří hned ve dveřích prohlásili, že teda oni o práci fakt zájem nemají, ale poněvadž je ke mně z úřadu práce poslali, potřebují, abych jim dala razítko a zas půjdou.

Nepsanou podmínkou byl dobrý vztah k dětem, protože jsem v tu dobu věděla, že za necelých 8 měsíců přivítám na svět svého prvního potomka. Od počátku jsem věděla, že pokud to jen trochu půjde, budu mít miminko v práci u sebe. Tehdy to moc obvyklé nebylo a vyslechla jsem si různé komentáře. Ale já zkrátka věřila, že se dá takto práce a rodina zvládnout společně a že právě díky tomu nebudu muset někdy brzy ráno předat dítě chůvě nebo do jeslí/školky, celý den pracovat a večer jen převzít a uložit do postýlky. A i když jsem v průběhu dalších let občas měla husté výčitky, že se při práci úplně v myšlenkách odpoutám a soustředím jen na práci anebo že zas kvůli tomu, abych se věnovala dětem, mám děsné dodací lhůty pro klienty, vím, že jsem dělala to nejlepší, co jsem v danou chvíli mohla.

Vybraná první asistentka se ukázala jako ta správná kandidátka, jak pro administrativu, tak i při chvilkových výpomocích s dcerou v době, kdy jsem ve vedlejší místnosti (protože těsně před porodem jsme se přesunuli do nových větších prostor) jednala s klientem. Její vztah k dětem byl až tak výborný, že po roce mě požádala o ukončení pracovního poměru, protože chtěla jet na další rok dělat au pair do Španělska. Jedno z největších životních štěstí mě pak potkalo v podobě “hlídací tety”, která se postupně stala dalším členem rodiny. Sice s ohledem na věk už u druhého dítěte hlásila, že to už hlídat nebude, že by to nezvládla, ale nakonec aspoň občas zvládla i nejmladší dceru (čtvrtou v pořadí).

Z počátečních let zmíním ještě docela odvážné přihlášení se do výběrového řízení na externí právní pomoc pro pražskou společnost provozující tehdy druhý největší autobazar – AutoESA. Výběrové řízení bylo v únoru, dcera se narodila koncem března. Ve výběru jsem uspěla a dodnes jsem vděčná za důvěru, kterou jsem tehdy dostala. Byla z toho letitá spolupráce, kdy jsem se nakonec stala kromě spolupracující advokátky i členkou představenstva.

O kousek později začala také externí spolupráce s pořadem Černé ovce, velmi zajímavá zkušenost. A zhruba ve stejnou dobu jsem jako externí advokát začala spolupracovat i s Českou lékárnickou komorou. Díky této spolupráci jsem měla příležitost využít někdejší zkušenosti z působení na Legislativním a právním odboru Generálního ředitelství cel. Dodnes ráda vzpomínám na připomínkování legislativy, návrhy některých §§ do tehdy chystaného zákona o léčivech, na účasti na mnohdy vyhrocených debatách Představenstva nebo i celostátním sjezdu. Nebo na velmi hektický konec roku v době, kdy jsem těsně po porodu druhého dítěte po nocích a pauzách na kojení pomáhala obrousit pro lékárníky velmi nepříznivé nové vyhlášky nebo zodpovídala dotazy k této tématice pro servery typu novinky.cz. Své zkušenosti z oblasti lékárnického práva jsem pak měla možnost vtělit do dvou publikací a zhruba ročního přednáškového turné pro lékárníky a lékaře v rámci vzdělávacího projektu PACE.

V průběhu let přicházely jak euforické stavy radosti, kdy se věci opravdu dařily (třeba vítězné “tažení” proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který po vyhraném soudním sporu musel zmíněné České lékárnické komoře vrátit půl milionu korun, který po ní před tím vymohl na pokutě za tvrzené narušení hospodářské soutěže), tak stavy totálního vyčerpání, kdy jsem si říkala, že jsem přeci jen přecenila svoje síly a vůbec se neměla do podnikání pouštět, když tu nemám ani jedny prarodiče, kteří by mi aspoň trochu pomohli s pohlídáním dětí.

Po mnoho let jsem měla před sebou “obrázek” z TV zpráv, kdy před Downing Street 10 nastupoval do úřadu nový britský premiér a vedle něj byla jeho manželka, velmi úspěšná advokátka a jejich děti. Tehdy jsem si řekla JO, to půjde. Když to můžou zvládnout premiérovi, proč ne my. 🙂 A to jsem ještě netušila, že jejich 3 děti ještě o jedno překonám…

Myslím, že celý svůj život jsem měla a mám štěstí na lidi kolem sebe. A taky od počátku své advokátní kariéry jsem advokacii brala jako poslání.

Za těch 18 let vlastní praxe jsem se potkala mnohdy až s neuvěřitelnými příběhy. Zjistila, jak hodně se může (zvlášť v dnešní době sociálních sítí) lišit viditelná “oficiální” skutečnost od té reálné. Vím, že mnozí mí klienti si prošli těžkými životními zkouškami. Vím, že i navenek neomluvitelné chování mívá velmi omluvitelné důvody. Naučila jsem se lidi nesoudit. Od toho tu taky advokát není. Má hájit zájmy klienta. A k tomu činnost svoji, i svých kolegů po celou dobu směřuji. Loajalita, to je jedna ze základních hodnot.

Mnohé se dalo jistě udělat lépe, rychleji, efektivněji. Jenže to je život. Třeba když si libujete, že se podařilo přibrat dva právníky a jak dobře objem práce zvládáte. A během týdne přijde jeden s tím, že se bude stěhovat a končí, protože by nemohl dojíždět skoro 100 km denně a druhý z vážných důvodů požádá o měsíční volno.

Tipuji, že pár takovýchhle překvapení ještě přijde.

A právě proto bych z celého srdce chtěla poděkovat všem, kteří mě na dosavadní cestě podpořili, kteří mi dali důvěru, kteří se připojili k mojí vizi fungování advokacie a kteří se mnou taky leckdy měli úžasnou trpělivost.

Sobě přeju, ať mi i přes občasné propady do beznaděje (hlavně z fungování celého systému a legislativy) dává moje práce stále ten vyšší smysl jako na počátku. Za těch 18 let dospěla nejen moje advokátní kancelář.

A dárek k dnešním narozeninám? Nadělili jsme si v kanceláři úplně novou podobu našeho projektu Právních svačinek. Představím Vám ji v nejbližších dnech. Zatím jen prozradím motto, které by mělo vyjadřovat naši představu o poskytování právních služeb:

PRÁVNÍ SVAČINKY – MÍSTO, KDE NAJDETE PRÁVNÍ ŘEŠENÍ DŘÍVE, NEŽ STAČÍTE VYPÍT KÁVU.

Děkuji všem za přízeň

Monika Bakešová

Komentáře